Pro šikulky:-))

Do této rubriky nám můžete napsat třeba co se ve Vás zrodilo,

dáme Vám k tomu náš prostor:-))

Tak hodně úspěchů:-))

logo


stáhnout mp3

Básně..verše..co Vás napadne...

Datum: 23.06.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Polární záře

Bělmo nebe v zákrytu polární záře
čeká na odkrytí počas ty budeš oslepen.
Oslepen a zalknut čekáš na rozluštění hádanky,
jaká je ta správná barva života, co kroky naše vede.
Bělmo oblaka přece jen spatříš a jsi zděšen tou zprávou,
že pravda odjinud přichází.

—————

Datum: 26.05.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Za krale - uvod

Spousta lidí bere život přiliš lehkovážně. Mnohdy neví kdy ustoupit,
aby mohl vzapetí atakovat, či si jen zachránit život.
Je to jako na šachovnici. Snažíte se dopředu vymyslet taktiku, která Vam dodá
ten krásný pocit z vitězstvi.
Nezapomínejte ovšem na to, že Váš kral (Váš život) je jen jeden!
Často byvá opomenut při Vaší touze zvítězit a náhle se ocitá bez důkladne defenzivy.
Je to ten zrádný chtíč, který Vás vede kupředu.

Chraňte si sveho krale.

—————

Datum: 28.05.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Re: Za krale

Umělecké výtvory za sklem na okně dávaly tušit, že tahle zima bude opravdu tuhá.
Teploměr připíchnutý na parapetu ukazoval deset pod nulou a to byl teprve podvecer.
Nelze se divit, že se Norbertovi nechtělo ani za mák vytáhnout paty z domu. Rychlovarná konvice klapla a vroucí voda byla připravená zalít rozemletou hnědou drt s aroma kávy. Sedl si k psacímu stolu, kde má po leve straně tiskárnu a stolni lampičku, nad ni polici s prázdnými listy papírů a před sebou monitor. Hrnek s kávou pokládá po pravici vedle klávesnice a zapne komp očekáváním, že opět tak uboze zabije samotu u internetu.
Počítač hlásí "Přihlásit, prosím."
Klávesnicí projede svůj nick, zadá heslo a opět vidí na monitoru obligátní "Wrangler, vítej." Je zase na chatu. Neznámý po neznámé. Vejde do první libovolné místnosti a Wrangler se dostane na řádek mezi stovku dalších lidí.
"Ahojky vsem." Norbert už ma něco nachatováno, tak dopředu dokáže odhadnout, jestli může čekat na odpověd, nebo se v tichosti odporoučet. Myška v jeho pravici kliká a vede kurzorem. Je v další místnosti. Pozdraví a čeká. Stále se k němu nikdo nehlásí. Upíjí ze své kávy, která už znacně vychladla, zapaluje cigaretu a v klidu pozoruje měnící se řádky před sebou. Kdyby člověk věděl co tady najde, tak si otevře inzertní týdeník, nebo nějaký pánský časopis.
Čte věty před sebou. "Uděláme se kotě?"..."Která chce udělat za kedit?"
Každá věta jiná, ale všichni dávají v podstatě najevo, že tahle místnost je jen plná imbecilních masturbantů. A jestli tady nick Wrangler ještě chvíli zůstane, pak se chtě nechtě zřadí mezi ně.
Ráno opět vidí za okny skrz děravou záclonu padat sníh. Norbert je jen obyčejný mladý muž, který žije sám, ale stále věří, že to tak dlouho nezůstane. Bydlí na okraji velkoměsta v malé garsonce, která na první dojem nepůsobí nijak efektně,
ale šikovnými doplnky si interiér dokáže trochu zpříjemnit. Před několika dny, v domě kde bydli, domácímu odstřohli plyn, takže si ted musí pomáhat přímotopem, který v těchto zimních dnech moc tepla nevydá. Za sedum dní jsou Vánoce a v tu chvíli začíná Nobert stříhat pověstný metr. Má tyto svátky moc rád. Jen si není jistý, jak je tentokrát přežije.
Dunivé kroky těžkých zimních bot kráčí po dřevěných prknech, které jsou vsazeny do ocelové konstrukce mostu. Jde pomalu, znaven po práci a jen poslouchá šumící řeku nesoucí s sebou ledové kry, které se hromadí a tvoří obrovskou ledovou plochu.
Kolonkou nahlásí svůj nick, projede heslo a je opět u sebe na profilu. Chvíli se tam zdrží, opraví některé nedostatky v záhlaví, uloží změny a kurzorem vedenou myší klikne na kolonku "chat". Wrangler vstupuje do místnosti, kde není více než deset lidí. Pozdraví a ihned se mu dostává odpovědi. To ho docela udivuje, jen tak se to nestává. Koukne na profil toho, kdo ho tak pěkně přivítal. Je to samotný správce místnosti. Žena, která si říká Abatty. Dávají se spolu do řeči a vypada to, že po dlouhé době narazil na rozumnou osobu. Posíla ji smajlíkem úsměv.
Normálně se spolu baví a přidávají se i další. Nic osobního tady neletí. Chvíli píše veřejně, chvíli šeptem. Norbert si ani nevšiml, že je více než půl hodiny po půlnoci.
Přes pět hodin v kuse tady dokázal setrvat. Wrangler napíše svoji poslední větu.
"Je mi líto, musím končit. Budu se těšit na příště." Odhlásil se aniž by jsi všimnul,
že mu někdo ještě odepsal. Jina žena.
Sedí u stolu a snaží se zahřát horkým grogem, který mu nabídla paní domácí u které pracuje na zakázce. Je nevyspalý a milá hostitelka je docela upovídaná. Norbert se snaží tvářit, že všemu, co mu povída, rozumi a alespon občas přikývne.
Decentně paní domácí upozorní, že už se jí nemůže věnovat a dá se do práce.
Se sirkami v očích se pracuje přece jen trochu déle.
"Ahoj, jak se máš?"
Wrangler má úsměv na rtu. Než stačil cokoli napsat, někdo ho předběhl. Ten někdo si říká Margot. Odepíše. "Díky za přivítání. Jak jinak, než naprosto skvěle." a posílá mrkajícího smajlíka. Přesto se cití naprosto příšerně. Celý se užírá zevnitř. Ale koho to tady na chatu zajímá. Obličej přece nikdo nevidí.
Margot se ho stále drží a jemu to dělá moc dobře. Po většinu času jsou spolu za sklem a nenechají se nikým vyrušovat. Norbert se potřebuje jen na chvíli od monitoru odpoutat. "Momentík, odskáknu si." Rychle si udělá horký čaj a oblékne si další vrstvu oblečení. Teplota v místnosti jde povážlivě dolů. Celé to netrvá déle než nekolik minut. Dává si záležet, aby Margot nenechal dlouho čekat. Vloží do přehrávače cd Johnyho Cashe a dál je ve spojení s Margot.
Je po čtvrté hodině ranní a po těch dřevěných prknech vsazených do ocelové konstrukce mostu znovu duní kroky těžkých zimních bot. Teplota klesla až na mínus dvanáct stupnů a ostrý vítr bičuje Norbertovi tváře. Jde si stále svým svižným tempem a v hlavě má jen jednu myšlenku, jen jednu osobu.
Ti dva si za pár dní napsali tolik zpráv, kolik si jich nenapsali s jinými za poslední rok.
Jsou jich snad stovky. A všechny zpávy mají jedno společné. Toužím po tobě.
Je až s podivem jak lehce Norbert proklouzl s touto ženou Vanočními svátky.
Do hovoru se vmísí Abatty. Trochu ji ted zanedbává, ale pohledem na monitor je vidět, že se holka taky nenudí.
Nový rok se přehoupl jako nic. Je to sotva dva týdny co si Norbert začal psát s Margot, ale počet zpráv na obou stranách lítá jak balíky do poštovního vagonu.
Margot je u něj.Krouží kolem něj. Chce si na něj sáhnout, natahuje ruku, ale stále není na dosah. Margot přichází bliž k Wranglerovi, naklání se nad něj a opakuje.
"Vstávej, no tak vstávej." Přitom se stále usmívá. Norbert vystřelí z postele a zjistí, že má slabých deset minut, aby vypadnul ze dveří a stihnul vlak. Je to to samé jako předešlou noc. Vzbudí se zděšením, že mu přišla zpráva. Rychle zapne komp,
jde "k sobe" a ta zpráva tam skutečně je. Je psána od ní. Margot je na tom úplně stejně jako Wrangler. Oba dva jsou zajedno v tom, že tohle citové běsnění musí nějakým způsobem ukončit. Domluvili si rande, první schůzku.

"Dáš si panáka?"
Norbert se jen přátelsky ušklíbne. "Me na tohle nenalákáš."
"Já vím" odpověděl Chose "jen jsem chtěl vědět, jestli se u tebe něco mimořádného nezmnenilo."
Norbert přátele prakticky nemá, ale Choseho zná už nějaký pátek. Je to ochmelka,
ale rozpoznal v něm vlastnosti, které jsou pro něj tak důležité. V jednom si jsou ovšem ti dva docela podobní. Do některých věcí jdou bezhlavě.
"Už jsme se dlouho nevideli." povídá Chose a předkládá Norbertovi na stůl kávu, která jen vzdáleně připomíná turka.
Norbi prohrábne z povrchu svařená hrubá zrnka a tiše prohodí mezi rty. "Chce to víc cukru."
Chosemu je jasné, že s ním není něco v pořádku. "Tak co se děje, Norbi."
"Trochu me už znáš, tak víš, že nechodím moc kolem horké kaše. Potřebuju nějaký love."
Chose si nalil dalšího panáka. "Tak to nevím jestli sis vybral správnýho adresáta."
"Já si k tobě nepřišel půjčit, přišel jsem k tobe spíš něco vymyslet."
Chose zpozorněl. "Máš snad něco v merku?"
"Zatím ne" odpověděl "ale snad mi v tom dokážeš pomoc." To vteřinové ticho mezi nimi netrvalo dlouho. Norbert dál pokračoval. "Ale počítej s tím, že u tebe dnes přespím."
"Jasnačka kámo." a táhne z vedlejšího pokoje zánovní, ale naprosto zmrzlou matraci.
Opře ji o zed blízko kamen a rovnou přiloží. "Jak jsi vlastně přijel. Zase stopem?"
"Co jinýho. Šetřím na všech frontách."
Chose bydlí dalko za městem již půl roku v polorozpadlém domku, který čeká už jen na demoliční četu. Ani on sám neví komu to patří, ale to ho nijak zvlášt netíží.
Chose se opět obrátí na Norberta. "Vlastně se mi docela hodí, že jsi přijel."
Norbi si upije kávy a poslouchá co mu chce říct.
"Musím někde zajet pro dřevo. Ta hromada, co je naskládaná za tebou, to je to poslední co tady mám."
Hned mu docvakne co má v plánu a pokládá Chosemu jednoduchou otázku.
"Máš čím?"
Vyjdou spolu ven a tam stojí starý zrezivěly Volzwagen z šedesátých let. Dodávka stvořená přímo na kempování. Byl zaparkovaný za domem. Proto ho Norbert neviděl, když přicházel. Nevěřícně kouká na tu legendární hromadu šrotu. "Poslouchej Chose,
má tahle nádhera ještě nějaký papíry?"
"Nemám je já, nebude je mít ani ona." odpoví s úsmevem.
Jedou za tmy jen pár kilometrů.Chose má všechno už předem naplánovaný.
Před Norbertem se rozprostírá velká zahrada ohraničená plotem z dřevěných latí.
Až někde vzadu ve tmě vidí obrys budovy.
"Kde máš ten svůj artikl?" povídá Norbi.
"Je naskládaný kolem domu. A už má nařezanou i správnou velikost do mých kamen."
Chose se jen usklíbne, aniž by jsi všimnul, že Norbert už mapuje okolí a snaží se přijít na to, jak to chce vlastně Chose provést. To ještě netuší, že ten vlastně žádný pořádný plán nemá. Najednou slyší vedle sebe silné praskání dřeva. To jeho parták
pajsrem vyštípává latě z plotu. Norbert jen nevěřícně valí oči.
"Chose, ty jsi pako." s vážnou tváří mu vpálí do obličeje tuhle nemilou lichotku
a dál pokračuje. "Zůstan tady a nehni se ani na krok. Jdu to obhlidnout."
Protáhne se úzkou dírou v plotu a snaží se hlubokým sněhem dosprintovat ke stodole, která sousedí s obytnou částí. Chvíli v podřepu vyčkává, protože si je jistý, ze tady se nedá nic uspěchat. Rozhlídne se kolem sebe a v hlavě mu ve sklonku vteřiny proběhne plán únikové cesty. Světlo nad hlavním vchodem se najednou rozsvítí a osvětluje část zahrady včetně stodoly. Norbert je v tu chvíli přímo na ráně.
Udělá přesně to, co mu před chvíli blesklo hlavou a osvětlen utíká kolem hlavních dveří. Schová se ve tmě za velkým sudem, kde končí okap na deštovou vodu.
V okamžiku, kdy se vtěsnal za svoji defenzivu, která ho má chránit, se otevřou dveře domu. Z nich vychází domácí a v místech kde byl před malou chvílí i Norbert
si nabral větší množství polen. Bojí se i dýchat, aby ho snad pára z úst neprozradila.
Domácí se už přede dveřmi dávno neukázal, ale světlo stále nechce zhasnout.
Začínaji mu mrznout konečky prstů na rukou i nohou. Musí něco rychle podniknout.
Odváží se vyjít ze své skrýše, cstou popadne několik větších polen a s tichou chuzí medvěda dokráčí až k Chosemu.
Ten už je celý netrpělivý. "Kde jsi takovou dobu?"
Norbi je těsně před výbuchem. "Ještě slovo a máš to za flašku."
Parkrát se projde po zahradě, aby alespon částečně naplnili dodávku a mohli se s tou legendární rachotinou vydat do bezpečí. Tentokrát si Norbi toho panáka dá.
A ne jednoho. Vždyt je promrzlý na kost.
Ráno to je Chose, kdo je první vzhůru. "Vstávej Norbi, někoho ti představím."
Ani se nenasnídají. Jen si dají narychlo kávu, nasednou do dodávky a brodí se zasněženou krajinou. Přes sněhové jazyky se dají jen težko rozpoznat okraje silnice.
Projedou průmyslovou zonou a před nimi stojí stará tovární hala. Na rozhlehlém pozemku stojí vedle sebe hned několik takových budov. Nikde ani živáčka.
Chose zastaví a vypne motor auta. "Jsme na místě." povídá.
Ocitnou se v obrovském zděném hangáru. Přibouchnutím těžkých kovových vrat
vyplaší holuby, kteří se pasou u stropu. Výborný poplašný systém. Dojdou až na konec toho továrního gigantu a z otvou ve zdi se začíná rýsovat postava v letecké bundě. Přicházíme k sobě blíž a Chose se s ním přátelsky usmívá.
"Zdravím te, příteli." povídá Chose.
Muž vrací přátelský pozdrav a ihned si změří Norberta od hlavy až k patě. Tak jak se před chvíli díval na Choseho, rozhodně by se to nedalo říct o tomto okamžiku.
Chose je raději ihned představuje. "Bud v klidu Henry, je dobrej."
V překladu dobrej melo znamenat cistej, nebo důvěryhodnej.
Hernandez, jinak Henry. Muž, asi padesátník, s plnovousem statné postavy, kterého druhé jméno bylo bezpochyby respekt. Henry nás uvádí do svého hlavního stanu.
U stolu sedí další dva muži. Z reproduktoru zní RN"B a všude kolem je cítit tráva.
Norbi si je očima přeměří. Jsou to ještě žabáci, ne víc než dvacet. Ten s tou koženou bundou a kulatým obličejem vypadá spíš jako barman z filmu Desperádo.
Jen o hodně mladší. Norberta najednou zaujme milionová věc, která se válí v rohu.
Pod krátkou plachtou rozpozná zadní část nádherné "iks pětky" vínové barvy.
V tom okamžiku má v zádech toho třetího muže. Na hlavě dredy, kolem krku korálky
a na sobě černé triko s anglickým nápisem "Myšlenka nikdy neumírá."
"Pán má snad zájem?" povídá Norbimu a přitom jedním švihem odhne plachtu.
Nobert chce polichotit. "Pekný Něměc."
Do toho krátkého rozhovoru se přihrne Henry. "Přestan nabízet, co není tvoje, Axi.
Sednout ke stolu."
Henry všem nabídne obchod. Na první pohled je zřejmé, že je to profesionál. Má zajištěnou veškerou techniku a organizaci do puntíku naplánovanou. Jen měl do této doby dva chybějící články a tu mezeru má zaplnit Chose s Norbim. Dává si dobře pozor na slova, neřekne nic navíc, co není potřeba. Jasná je Norbertovi jen jedna věc. Nejsou jediní koho Henry zaúkoloval. Je tady jestě jedna skupina, která má fungovat jako předvoj a otevřít jim cestu. Je podvečer, pomalu se stmívá.
Axi se obrací na svého partáka, kterého Norbert osobně nazval Desperádo.
"Dáme čáru?" Jak se dalo předpokládat, Axi vytáhne z kapsy průhledný sáček s bílým práškem, hodí na stůl lajnu a dře nosem o stůl. Ten po krátké chvíli padne. Desperádo hodí na Axiho naprosto chladný pohled.
"Jsi to tentokrát přehnal, debile."
Henry zuří. Axi leží pod stolem vedle židle a ten si k nadávkám přidá ještě pár kopanců. Chose, Norbert a Axi maji jet spolu v nákladáku. Tím, že se Axi dostal mimo hru, narušil harmonogram. Henryho uklidní až Chose. Dokáže ho přesvědčit o tom, že to zvládnou i ve dvou.
Sedí v autě, Norbi na místě řidiče a Chose vedle něj. Zaparkovali pod mostem napojujícíse k šestiproudé dálnici. Jsou nervozní, ale Chose to dává až příliš najevo.
Neustále kecá a přehrabuje se v rádiu. Ladí stanice jednu za druhou. Norbert už to nevydrží. "Přestan s tím a sklapni."
Chosemu v tu chvíli neunikl jeho divný pohyb. "Co máš se zády?"
"Drží se me to už od rána. Asi z té vymrzlé matrace."
Byl chvíli klid, nikdo nemluvil. Do jedenácté zbývala slabá čtvrt hodina. Norbert myslí na Margot. Jen pouhá myšlenka na ni mu dokáže přivát sílu do nohou. Drží se volantu, tupě zírá do mostního pilíře ve tmě. Teší se jen na jeden okamžik. Až si stanou oba dva tváří v tvář. Ale co potom? Přijde snad spontanní polibek,
nebo se obejmou jen jako spolužáci ze školy? Motá se mu v hlavě spousta věcí.
Do uší mu zní pískot. Časovač nastavený na jedenáctou se nechá upozornit.
"Startuj." povídá Chose.
Norbert se úplně ztratil v myšlenkách na Margot.
Dlouhá silnice lemovaná stromořadím, skrz kabinu se snaží protahnout světla pouličních lamp. Světelná křižovatka, zastavují na červenou. Oranžová, zelená,
Norbert dává blinkr a odbočuje vpravo. V okamžiku, kdy odbočí, se z vedlejší ulice vyřítí Jeep. Sedí v něm Henry a Desperádo. Jsou před cílovým objektem. Henry dává pokyn ke zrychlení. Vjíždí do areálu, který je obehnán vysokým plotem a řadou ostnatého drátu. Zacouvá k rampě, kde se automaticky otevírají vrata ke skladu,
který je plně osvětlen. Další muž usedá za vozík a nabírá palety s bednami.
Chose s Norbim skáčou na korbu auta, kde ke kazdé bedně připichují průvodku.
Auto ještě nebylo zcela zaplněné, přesto Henry zahlásil "Odjezd!"
Noha plynového pedálu byla až na podlaze, na tachometru sotva sedumdesát a plechy toho starého Volzwagenu se třásly pod tíhou veselí, které uvnitř propuklo.
Norbert nemohl uveřit tomu, co vidí. "Henry je vážně třída."
Chose se přehrabuje v tučné obálce. "Henry jede na férovku. Co řekne, to platí."
A dává si ten balík peněz k obličeji, aby cítil jejich vůni. Nahlas si vychutnavá ten okamžik. "Sbohem barabizno bez střechy, sbohem laciná lihovino. Ted vám všem ukážu, jak se žije." Sesune se níž a dá si nohy na palubovku.
Norbert se jen tiše usmívá. Už přece jen nějakou dobu Choseho zná. Ubere plyn.
Před sebou má serpentiny a mírný sklon. Pro něj je ted důležité, aby v pořádku dojeli.
Z auta vytahuje Choseho naprosto opilého. Spořádal celou flašku vodky, kterou měl schovanou pod sedadlem. Položí ho na postel a zapálí v kamnech. Pomalu přikládá stále větší kousky. Otočí kohoutkem plynové láhve a postaví na ni konvici s vodou.
Než se ohen v kamnech pořádně rozhoří, dá si ještě kávu. Hledá v polici mezi haraburdím, ale při svíčce toho moc nenajde. Konečně má to, co chtěl, ale po chvíli rozmýšlení vrací sklenici zpátky a hodí do hrnku pytlik čaje. Přihodí do kamen větší poleno a jde si sednout ven. Mírně sněží a je krásně vidět na hvězdy. Do toho ticha uslyší zevnitř velkou ránu. Vejde do domu a vidí Choseho jak se kácí u kamen.
"Co tady blbneš?" povída mu a dál pokračuje. "mazej zpátky do postele." chytne ho v podpaží a táhne dál od kamen.
Chosemu se plete jazyk a jen zteží vyřkne větu. "Jen jsem chtel přiložit."
Norbert se otočí ke kamnům a v tom okamžiku ho zamrazí. Na zemi vidí něco jako ohořelou bankovku. Jde blíž, zvedne ji a stále nemůže uvěřit tomu, co vidí.
Začne na Choseho hrozně řvát.Dříví vzoně naskládané v rohu místnosti se rozkutálelo, jediná zavěšená police v pokoji skončila na zemi i s kávou a hrnky.
Ještě tu noc Norbert odjel.

Na pánvi voní nakrájená cibulka. Občas s ní zamíchá, přidá játra připravená na kostky, trochu kminu. Hraje si s tím, přímo si to vychutnává. Usedne ke stolu,
ubere z talíře rýži, přidá k ní omáčku. Udělá to tak dvakrát třikrát a talíř od sebe
odsune. Nemá vůbec chut jíst. Přesto so tohle jídlo dnes tolik přál. Pustí si od Cashe na reepeet I see a darkness a s nohami na stole jen tak relaxuje. Ani nezpozoroval, že teplota v místnosti šla oproti jiným dnům minimálně o tři stupně nahoru. Vytáhne z kapsy peníze, rozhodí je na stůl a začne počítat. Na Norbiho tváři se začíná rodit úsměv. Bude mít na cestu tam i na kytku. Má v sobě pocit takového stěstí, že ted neřeší nějakou zpáteční cestu.
Norbert nemůže dospat a přesto vstává před čtvrtou ranní. Je sobota a venku za okny jsou slyšet první městské autobusy. Prochází nádražní halou, lístek už má v kapse a našel i vytoužené květinářství. Ale vzápětí mu klesne brada. Otevírají až několik hodin po jeho odjezdu. Má ještě více než hodinu čas, tak prochází městem.
Po vice než půl hodině se vrací zpátky na nádraží s nepořízenou. Zamíří do jediného
obchodu, který je v blízkosti otevřený. Vejde dovnitř a hned ho to trkne přímo do nosu. Na nerezovém stojanu na něj kouká hned několik plyšáků. Začne je přebírat jednoho po druhým. Vezme do ruky toho nejkrásnějšího. Dívají se na sebe.
"Tak co, vezmu si tebe?" podíva se na cenovku. "Tak tebe si nevezmu."
Dál se přebírá plyšáky a vždy to skončí u cenovky. Otáčí stojanem už více než čtvrt hodiny a přece má nakonec štěstí.
Stojí uprostřed nádražní haly. Kolem něj se trousí jen pár bezdomovců, kteří zde našli na malou chvíli jen jakýsi azyl a pár lidí ženoucí se za svým cílem. I Norbert má svůj cíl. Kouká na světelnou tabuli před sebou a nespouští ji z očí. Čeká na přidělení čísla nástupiště svého vlaku. Občas jeden řádek odjezdu přibyde, další zmizí.
Zbývá jen pár minut do odjezdu a stále není jasné, kam se má vydat. Čísla nástupiště se Norbert nedočká. Místo toho tam objeví "zpoždění 70 minut."
V ruce pevně drží plyšáka a velmi rychlým tempem vybihá z nádražní budovy.
Ví, že mu za okamžik jede autobus. Tep se mu zrychluje, dychá nepravidelně a v tom okamžiku mu na mobil přijde zpráva "Už se moc těším. pusipusi."
Posadí se dozadních řad a pozoruje další nastupující. Chce si trochu odpočinout. Zatáhne záclonku a zavře oči. Slyší jen jemné štěbetání cestujících, které posléze přehluší zvuk motoru. Záclonku opět odhrnuje a pozoruje krajinu, která se míjí kolem něj. Posílá Margot zprávu o čase svého příjezdu.

Na stěně vedle dveří k pokoji je krásně naaranžovaná květina, na stole se krásně vyjímá maly vánoční domeček, kde uvnitř hoří čajová svíce. Z plotny voní čerstvě uvařená polévka. Norbert sedí na gauči, popíjí čaj z modrého, krásně malovaného hrnečku a sleduje Margot jak zapaluje další svíčku. Je poledne, ale osvětlený domeček vypadá i v tuto hodinu vskutku kouzelně.
Sedí v těsné blízkostí vedle sebe a povídají si. Oba dva si vzájemně o sobě něco řeknou, ale spíše zevrubně. Jakoby nad nimi bylo něco, co zatáhne záklopku.
Přesto se Magot na malou chvíli rozpovídá trochu víc a Norbert tak může nahlédnout hlouběji do její duše. Už dříve se snažil být v myšlenkách o krok napřed, ale až nyní mu tato žena dovolí něco víc. Nesnaží se moc vyzvídat, jen ji trpělivě naslouchá.
Margot najednou prudce vstala a na kuchynskou linku začala pokládat různé kuchařské ingredience.
"Tak co, pustíme se do toho?" povídá Margot.
"Jdeme ne to." a odpoví s úsměvem. Přijde k ní blíž, obejme ji, daruje polibek do vlasů a sleduje co se před ním objevilo.
Mouka, vejce, ozinky, mandle a spousta dalších věcí, které potřebují k výrobě vánočky.
"Co s tím mám podle tebe ted delat?" Norbert vyšpulí rty a kouká na tu hromadu bahna, co se tvářilo jako těsto.
"Nekecej a hnětej." povídá Margot s úsměvem a pridává do těsta vejce.
Norbert se snaží do toho vložit ten správný grif a nakonec se mu přece jen pod rukou válí umělecký výtvor. Sedne si zpátky na gauč, dopíjí studený čaj a čeká na Margot. Ta se ztratila někde v jiné místnosti, ale za chvíli se vací a v rukou drží hromadu keramických střepů.
"Včera jsem rozbila podstavec na lampu. Nechci ty střepy vyhodit, bylo by mi po ni smutno. Pomůzeš mi tu lampu slepit?" a podívala se Norbertovi přímo do očí.
Střepy jsou úhledně rozprostřené na koberci a oba je pečlivě přebírají. Snaží se přijít na to, kde začít.
"Tady tenhle kousek, podívej." povídá Norbi.
"Ale co k němu dát?" odpoví Margot.
"Tento paskvil bude akorát, koukej." a přiloží je k sobě.
Margot okamžitě zareaguje. "To nemůžeš dát k sobě. Tohle je spodek a tento kousek patří nahoru."
"Ale prdlajs." opáčí Norbi.
Margot se směje. "Žádný prdlajs. Copak nevidíš?" Bere do ruky další kousek a přikládá je k sobě. Sednou přesně k sobě.
Norbert se naoko rozčílí. "Tak jsem asi slepej." Za chvíli zmírní, usmějě se a povída.
"To jsem vážně zvědavej, co nám z toho vznikne. Ale neboj, dnes to dohromady dáme." a hodí na Margot šibalský pohled.
"Ty musíš být pěkný rošták."
Ten se jen uculí a odpoví s pohledem nevinátka. "Ja?"
"Podrž to tady, tenhlee kousek. Přilepím ho tam." a Margot pečlivě nanáší lepidlo na okraje.
"Vážně tam padne. Líbí se mi to."
Margot se přikloní k Norbertovi. "Taky mám tady šikulu."
"Řekl bych, že to tady zavání docela příjemnou spoluprácí."
Vzájemně na sebe míří svými pohledy. Norbert náhle ucukne k té poslepované kráse, která je vtěsnána mezi nimi. Opatrně ji bere do rukou, otácí s ní a pozoně si ji prohlíží. "Nevím jak vypadala dřív, ale takto se mi vážně moc líbí."
"Ale ještě nám tady něco přebývá." a Margot bere do ruky další, tentokrát větší kousek.
Norbert ji ho z té ruky skoro vytrhne. "Ukaž, já vím co s ním. Kokej, takto."
Podařilo se mu ten větší kus tam vtěsnat, ale vzájemné pohledy dávaly jasně tušit, ze tudy cesta nevede. Po chvílí rozmýšlení se přece jen podařilo zasadit i ten poslední kousek do mozaiky a Margot měla opět svoji lampičku.
Norbert má Margot před sebou, drží ji kolem pasu a oba dva sledují ubíhající řádky na monitoru laptopu. Jsou ve své domácké místnosti. Přihlášený je chvíli Wrangler, chvíli Margot. Zajímavá kombinace, která brzy přinesla sokující pohled pro jednoho z přihlášených. Obětí se stává někdo, kdo si říká Backtopp.
Wrangler:Backtopp: Toužím po tobe lasko, tolik jsi mi chybel.
Backtopp:Wrangler: Was is das?
Wrangler:Backtopp: Chybí mi tvá náruč. Tvůj roztoužený pohled.
Backtopp zahlásil, že je stále nějak mimo a žádá o vysvětlení.
Backtopp:Wrangler: A jinak zdravíčko slouží?
V pokoji vypukne rachot. "Já mu napíšu, že ho zvu na rande."
"Už ho netrap. Ten neví, která bije." povídá Margot.
Norbert pohotově odpoví. "Tak ho pozvi ty a přijdu tam já."
Margot se směje. "Nezlob roštáku."
Abatty se vmísila do této podivné diskuze a tiše šeptá. "Tak co, jak se daří?"
Ona přesně ví jak se jim daří. Ona to ví přesně.
Wrangler:Abatty: Naprosto skvěle. Vždyt víš.
Abatty:Wrangler: Přeji ti to. Hlavně nezlob.
Nick Wrangler by tohle možná pochopil, ale říct Norbimu, aby nezlobil, to si vzít na pomoc těžkou dubovou palici.
Wrangler ja "za rohem" kde si přehrává songy a Norbertovýma očima sleduje Margot,
která z mísy bere již vykynuté těsto na vánočku.
Norbert bez řečí vstane a přijde k Margot blíž. "Jdeme šoulet?"
"Víš jak na to?" odpoví.
"Koukej na profíka děvče." utrhne si kus těsta a za chvíli se mu z dlaní line základní kámen vánočky.
Margot nevěřícně kouká. "Co jsi to udělal?" a podívá se na Norberta s přesvědčivým pohledem, že chce odpověd.
Norbert se napřímí a s vážnou tváří, ale humorem jemu vlastním odpoví. "Moje milá zlatá, tohle je šulan."
Margot z pod rukou dostává pro oko přece jen úhlednější výtvor.
Venku se už značně stmívá, hluboké závějě po stranách polní cesty, do toho se opět přidává mírné sněžení. Včerstvé snehové pokrývce jsou znatelné stopy dvou párů.
"Dnes je docela příjemně. Včera touto dobou jsem měla omrzlý nos."
Norbert vezme Margot za ruku. "Je vážně příjemně." a neměl tím na mysli jen počasí.
Jdou po cestě, kde jsou na jedné straně oplocené zahrady a z další strany na ně fouká vítr z otevřené pláně. Daleko za ni se táhne železniční trat, odkud jsou občas slyšet težké nápravy ženoucích se vagonů.
"Měla jsi s námi vzít i svýho psa. Alespon by se trochu proběhl."
"A ty si myslíš, že se celý den dusí doma? Ten toho má dost. Je rád, že je v pelechu."
Norbert si všimne výrazu v její tváři. "Tak se nezlob. Ja tím nechtel hned říct, že týráš zvířata."
"Ty jsi nekdy měl psa, Norbi?"
"O tom nepochybuj. Ale těch zvířat bylo víc. Křeček, chudák malej, spáchal sebevraždu z dvaceti metru, papoušek mi uletěl, rybičky skončily v záchodu."
Margot je z toho celá splašená. "Dost, už přestan, to stačí."
Oba se dají do smíchu a Norbert se snaží napravit svoji reputaci milovníka zvířat.
"Ale já za to nemohl. Brách, jako malej kluk, mi chtěl rybičky nakrmit a hodil jim do akvárka celej perník."
Margot se nepřestává smát. "Ani nechci vědět, co se stalo s tvym pejskem."
"Můžeš zůstat v klidu. Ta kráska se činí dobému zdraví." a přidá vážnost tomu, co právě řekl. Přesto dál pokračoval ve volnějším duchu.
"Byli jsme před lety u známyho na baráku, kde měl takovou malou farmu. Spousta domácích zvířat, jednoho čuníka, na dvě desítky ovcí. Já tam tenkrát chytil vši. Ale v podstatě chci říct něco jinýho." A Margot se zaujetím sleduje, jak to Norbert ze sebe sype. Norbi dál pokračuje. "Jeho soused měl fenu, malýho voříška a ta když hárala, tak to byl mazec. To se scházeli psi z celé vesnice, slídili kolem plotu,
všichni samozřejmě nadrženi, ale ani jeden si nehoupl." Norbert jen polknul a dál vyprávěl. "Pak se přece jen podařilo jednomu z nich k ní dostat. Ale ten hafan byl o dvě patra vyšší než ta fena." a snaží se s rozhozenýma rukama naznačit, co chce vlastně říct.
"Já ti moc dobře rozumim. V klidu pokračuj, Norbi." povída Margot s mírným úsměvem.
"Diky." stroze poděkuje a dál pokračuje. "A jak na ni prostě nemohl, tak měla semeno neustále za krkem."
Margot čekala hodně, ale tohle ji vážně dostalo. Vyřítil se z ní nezastavitelný smich.
Pokračují dál ruku v ruce cestou v poli, kde je na jedné straně mírný sráz. Norbert se postavil na okraj, udělal jeden chybný krok a už se válel v hlubokém sněhu půldruhého metru hlubokého příkopu. Margot vytahuje s kapsy foták a snaží se ho vtěsnat do té digitální krabičky.
"Přestan tady blbnout a raději mi pomoz."
Margot si tuhle chvíli vychutnává. Po chvíli přece jen podá Norbertovi ruku a snaží se ho vytáhnout zpátky nahoru. To ovšem ještě netuší co má Norbert ve skutečnosti v plánu. Pevně se zapře a snaží se Margot stáhnout k sobě do příkopu.
V tomto se Norbi trochu přepočítal. Ta ženská má síly za čtyři tažný koně. Za chvíli už je nahoře v těsné blizkosti Margot.
"Ber si, je výborná." povídá Margot a krají čerstvě upečenou vanočku.
Norbert si na nakrojený plátek rozmaže marmeládu a s chutí se zakousne. "Je vážně skvělá. Povedla se ti."
Margot opáčí. "To je taky tvoje práce, zlati. A víš co mě tak napadlo, příště dáme ty rozinky vykynout přímo do těsta. Co říkáš?"
"Příště?" povídá Norbert tiše.
Margot se odmlčí.
Detailně propracovaný domeček na stole uhasíná. Norbert vstane a ze zásobníku, který visí na stěně bere další svíci a do domečku opět přináší světlo. Vrátí se k Margot. Ta již leží na posteli a nechá se od něj hladit po zádech. Cítí najednou teplo a klid, který ji do ted chyběl. Tolik si přála alespon na chvíli zpomalit a to se ji právě ted s Norbertem dostává. Působí na ně vzájemná energie. Jsou štastní za každý tento okamžik a přejí si jen jediné, aby každou minutu dokázali znásobit desetkrát.
Je nedelní ráno a Norbert se probouzí jako první. Jen tak chvíli v klidu leží a dívá se do stropu. Pote se jeho pohled přesune k vedle ležící Margot a prožene se mu hlavou celá dnešní noc. Občas ji přikryl, aby se neprobudila zimou. Tolik o ni pečoval.
Potichu vstává z postele a jde připravit snídani. Uvaří čaj, připraví zbylé plátky vánočky, její náušnice jen tak ledabyle pohozené pokládá na polici, stačí ještě trochu poklidit a dveře do kuchyně se najednou otevřou.
Margot neskrývá překvapení. "Co tady vyvádíš, zlati? Ty jsi vážně poklad." obejme ho a opře hlavu o jeho rameno.
Upije si z ovocného čaje, zakousne se do vanočky na povrchu obsypané mandlemi a chvílemi se spolu navzájem přikrmují.
"Otevři pusu." a Norbert jí vkládá do úst jeden sladký kousek.
Tyto vzrušivé okamžiky Margot zanedlouho utne.
"Za chvíli se rozloučíme."

V místnosti je prapodivné ticho. Žádná hudba, monitor se blýská černou barvou s označením "off", jen přímotop občas škytne. Dopíjí druhou kávu a hlavou se mu prodírá posledních šestatřicet hodin. Jde spát, na zítřek chytl šolich.
"Dej to tam do rohu. Ted to potřebovat nebudeme." povídá mistr a ukáže Norbertovi kam přesně to chce položit. Ten popadne větší kus opracovaného kamene a odnese ho na druhý konec místnosti.
"Co ted dál?" ptá se a sleduje jak pan Wiederman vkládá kámen vedle kamene. Odpovědi se nedočkal, ale nepřekvapuje ho to. Wiederman je už starší člověk a špatně slyší. Když mu něco chce, musí zvýšit hlas a to jen z pravé strany. Norbert z jeho rukou nespouští oči a snaží se odhadnout co zrovna bude potřebovat. Podává mu klínky. Wiederman se na chvíli zarazí, ale nic neříka a klínky si vezme.
"Ted to necháme chvíli ustát." povídá mistr, zapálí si cigaretu a přepočítává nařezané kusy. Je skoupý na slovo. Norbert se snaží přijít nato jak prolomit pověstné ledy.
"Děláte i náhrobky?"
"Každou chvíli někdo umře." odpoví opět stroze.
"Pamatujete si nějaký nejkurioznější?" nenechá se odradit Norbert.
Wiederman si potáhne, nechá kouř pomalu postupovat skrze šestky skla a pak se přeci jen rozpovídá. "Je to už víc než třicet let co jsem pracoval pro jednoho ředitele.
Byl někde na OPBH, docela vlivný zvíře. Nějakej Vyhnálek, ale toho ty znát nemůžeš.
To jsi ještě lital s tatíkem po poli ve vaku.
"To teda jo." a Norbert přikývne na znamení, že porozumněl jeho přirovnání.
Wiederman dál pokračuje. "A tomu Vyhnálkovi umřel pes. Dal mi míry, které po me chtěl vyrobit a já mu tak udělal pro toho psa celý hrobeček."
"A v čem byl háček?" povídá Norbi.
"Neskákej mi do řeči, mladej." opět si potáhne z cigarety. "Jak tak stojime před tím hrobem, tak najednou zjištujeme, že ten pes je o hlavu větší. Ptám se Vyhnálka co s ním chce dělat. Ten chvíli kouká, přemýšlí a pak jen cynicky prohodí.
"Tak ho zlomíme." Wiederman tohle řekl s naprosto vážnou tváří a právě to Norberta uzemnilo, ale ve skrytu duše se smál. Už vzhledem k tomu, že tento typ humoru mu není cizí.
Dveře skladu se za Norbertem zavřely. V hlavě se mu motají ty dvě slova, která mu řekl Wiederman, když ho vyprovázel. "Jdi domů." Jde pomalu ulicí, nikam nespěchá.
Cestou se zastaví "U Korzára", snad tam bude Anči. Vejde do dveří a kouká po výčepu. Malá brunetka středních let hned začne jásat.
"Nazdar Norbi, že se taky ukážeš." a protáhne se ji úsměv od ucha k uchu.
"Holka moje zlatá, pojd ke mě at te můžu obejmout." a vsadí Anči mlaskavýho hudlana.
"Tady to do sebe kopni a nechci slyšet žádný protesty." odběhne si ke štamgastům a mezitím se Norbert nelibě dívá na panáka, který mu Anči nalila. Ta se po chvílli vrací."Co je s tebou Norbete?"
"Raději mi edělej kafe. A tentokrát dvojitý a bez mlíka."
"A kde máš Choseho?"
"O tom mi raději ani nemluv." povídá.
Anči zpozorní. "Co se dějě. Je v nějakým průšvihu?"
Norbert s odpovědí chvíli váhá. "Snad ne, nechci se ted o něm bavit. A vůbec, nechci ted o něm pár týdnů slyšet."
Anči nepřestává vyzvídat. "To musí být asi hodně vážný, když jste se takhle rozkmotřili."
Norbert svede debatu na druhou kolej. "Můžu tě o něco požádat? Potřeboval bych si od tebe zavolat."
Anči chvíli kouká Norbertovi přímo do očí. "Jsi unavený."
Aniž by Norbert odpověděl, upije si kávy.
"Se divím, že ještě držíš úsměv."
Po tomhle se začne smát. "V klidu děvče."
Anči se opřela o barový pult a do svých tváří zasadila krásné dolíčky. "Telefon je v zadu. Cestu znáš."
"Díky, beruško." odpoví a vytočí číslo svýho bývalýho partáka.
Anči nese tři piva a tři prcky ke stolu u kulečníku, kde se zovna hraje. Na barové stoličce, kde před chvíli seděl, civí jemu známá tvář. Jen si kývnou na pozdrav, tak jako, když se s někým znáte jen od vidění. Z repráků zní U2. Anči přiběhne a decentně to vosolí. "The street have not name. Tohle můžu." a její boky se jí začnou nenápadně vlnit. "Zatancujeme si spolu?" Bez ptaní ho chytne za ruku a jde s ním mezi stoly, kde je trochu místa. Okamžitě na ně míří pohledy sedících pijáků a občas někdo pronese i nejakou hlášku.
"Komu jsi vlastně volal?" ptá se Anči a stále se ho drží kolem krku.
Norbert jen stručně odpoví. "Albimu."
S Anči to cukne. "Mýmu bejvalýmu?"
"Jen s ním potřebuju něco probrat."
Taneček skončil zhruba v půli skladby. Norbimu docvaklo, že si tohle měl nechat raději pro sebe."Jsem tě asi moc nepotěšil, co?"
"Je mi to jedno, ale o něco tě požádám."
"Neboj se. Nebyl jsem tady, tvé číslo neznám a Babičku jsem taky nečetl."
Anči se usměje. "Už mi zase čteš myšlenky. Ty jsi hroznej rošták."
Při její poslední větě si okamžitě vzpomene na Margot. "Sakra Norbi, copak to máš napsáno na čele?" říka si pro sebe.
Anči dál pokračuje. "Ale mám tě ráda."
Norbertovi neunikne její upřímný pohled. Je z toho trochu nervozní. Pamatuje si naprosto přesně co se událo, když měla těsně po rozvodu.
"Ty si to všechno představuješ moc jednoduše, Norberte."
"Jestli to nebude taky tím, že si to právě děláš moc složitý."
"Ale já to zrovna ted mám složitý." Anička zvýší hlas a debata začíná nabírat rychlejších otáček. Na krajíčku se ji zrodí slza. Norbert se okamžitě rozhodl jednat.
Stojí před otevřenou lednicí, kterou vzápětí zavře.
"Ty nemáš nic ostřejšího na ochutnání?" a s vystrčenou hlavou ve dveřích hlásí Anně o stavu pázdného zásobníku.
"Přines dvě skleničky. Něco tady vykouzlím." a na stolku za chvíli stojí láhev Griottky.
Norbert vyvali oči. "Dnes se rozlívá bolehlav, tak to bude pekný." Svoji skleničky se nestačí ještě ani dotknout a Anna už má okraj u svých úst. Po chvíli si poručí ještě jednu. "Tak, na svobodu, Norbi." a celé to do sebe naklopí.
Ted si Norbert najednou nebyl jistý, jestli to byl s tím alkoholem dobrý nápad. Ale vidět ji ted s alkoholem v relativně dobrém rozmaru je daleko lepší, než řešit něco, co může vyřešit jen čas a přátelé. Po celou dobu o rozvodu nepadlo ani slovo,
na to si dával Norbert pozor. Anči si dala dalšího panáka, oči si ji leskly jako dvě studny. Přitulila se k němu a přimnela ho, aby se napil s ní. Po chvíli ho začala líbat. Přišlo to od ní naprosto bez varování.
"Co to děláš?" povídá Norbert.
"Nalévám ti jestě jednu." odpoví Anna.
"Myslíš, že to je dobrý nápad?" usměje se.
"Než se vrátím, tak ta sklenička bude prázdná." Anna vrátí Norbertovi úsměv a zamíří ke stolu k zákazníkům.
Barová stolička, kde před chvíli seděl, je opět volná. Usadí se na ní, mezi prsty mu rotuje sklenička s jemně nazelenalou kapalinou s kořeněným aroma a přemítá.
"Vůbec ti nesluší, když přemýšlíš. Vypadáš potom moc vážně."
"Měj se krásně Anči, ještě se ukážu." políbí ji na tvář, položí na stůl kilo za útratu a odejde.
Pomalu sestupuje po schodech do metra. Míjí automaty na jízdenky, ale nechávají ho naprosto chladným. Jeho chůze připomíná člověka, kterému se do bytu nakvartýrovala nezvaná navštěva. Je naprosto bez jiskry. Stojí upostřed značně naplněného vagonu. Lidi se mačkají jeden na druhého. Ještě dvě stanice a vystoupí.
Riskne to bez jízdenky na přestupní stanici. Vlak zpomaluje a Norbert se měni v sokolího dravce, jehož oči sledují kořist. S tím rozdílem, že tady se z lovce stává lovený. Peron je přímo posetý revizory. Napočítá jich pět, ale to nemusí být konečné číslo. Zůstává na místě v úkrytu vagonu a je rozhodnut vystoupit o stanici dál. Dveře se otevřou a dav ůznorodých homosapiens se valí přes něj. Má co dělat,
aby se udržel madla. Jedni vystoupí a další nastoupí. Je to nekonečný příběh.
Mezi nastupujícími je i mladá žena vyšší postavy, dlouhé blond vlasy. Vedle sebe vedla muže s bílou hůlkou. Postavili se hned vedle Norberta, takže chtě nechtě slyšel celý jejich rozhovor.
"To budete mít docela složitý dostat se tam." povídá ta žena.
"Ale já tam musím. Vite, mám tam kamarádku." odpoví muž.
"Budete muset jet ještě tramvají. Zvládnete to?"
"Snad ano." odpoví smutně.
Norbertovi stále nebylo jasné, kam se ten muž chce vlastně dostat. Osloví je.
"Můžu Vám nějak pomoc?"
Žena se na Norberta usměje. "Tady pán potřebuje do nemocnice. Já mám opravdu naspěch."
Muž se otočí hlavou k Nobertovi. "Víte, mám tam kamarádku." stále opakuje.
"Pomůžu vám. Času mám spoustu." odpoví Norbert a přebírá pomyslnou štafetu.
Ten nevidomý muž poděkuje ženě a přitiskne se k Norbertovi, aby neztratil tak opět náhle nalezenou prozatimní jistotu.
"A kam to vlastně potřebujete jít?"
"Na Karlovo Náměstí." odpoví muž.
Z reproduktoru ve stropě vagonu se ozvalo "I.P.Pavlova"
"Vystupujeme" povídá Norbi a chytne muže v podpaží. Ujdou jen pár kroků. Nejsou ještě ani u eskalátorů, které vás dovedou nahoru do ulice a muž se najednou zastaví a povídá. "Takto mne nedržte. Raději se chytnu já vás."
"Jak je libo, jen si řekněte. Já jsem v této pozici poprvé." a oba se začnou smát.
Jdou vedle sebe a dávají se více do řeči. "Nemocnice na Karláku je dost roztroušená,
víte na jakém je oddělení?"
"To nevím." odpoví.
"Tak to bude vážně dobrodružství. Snad nám poradí na informacích. Jen doufám, že alespon víte jak se vaše kamarádka jmenuje."
Muž se usměje. "Tohle skutečně vím jistě."
Norbert s tímto mužem najednou zapomněl na špatnou náladu. "Kde jste se potkali?"
"Seznámili jsme se v centru pro nevidomé. Je na tom stejně jako já."
"Vy spolu bydlíte? A jak to zvládáte?" ptá se Norbi.
"Nebydlíme spolu, ale navštěvujeme se docela často."
Norbert se tomu muži svěřil za jakých náhodných okolností se vlastně setkali.
"Chtěl jsem vystoupit už o stanici dříve."
"Se mnou se nemusíte ničeho bát. Nevidomí i jeho průvodce jezdí dopravou zdarma."
"Tak to jsem netušil." a upřímně odpoví.
Paní na vrátnici v nemocnici byla velice vstřícná a našla ono jméno osoby,
kterou hledali. Menší překvapení bylo v tom, že osoby stejného jména a přibližného věku tady byly dvě. Nakonec se podařilo Norbertovi tomu muži najít svoji kamarádku.
Trpělivě ho čekala na oddělení. Muže předal sestříčce a dál jen sledoval objetí těch dvou lidí. V očích se mu zalesklo. Stačil jen pozdravit na rozloučenou a odešel.


—————

Datum: 31.05.2010

Vložil: Floooo

Titulek: Re: Re: Za krale

Tak jsem se do toho začetla,že lituji,že to není delší:-))
Hezky se to četlo,opravdu:-))

—————

Datum: 31.05.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Re: Re: Re: Za krale

Děkuji za pochvalu.....potěsí.:-))

—————

Datum: 01.06.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Re: Re: Za krale - II

"Bud po Vás chtít zítra za nájem a nejpozddeji do pátku se vystěhujete." povídá domácí.
"To si děláš srandu?" odpoví Albert.
"Byt je prodanej. Jak jsem řekl, nejpozději do páku."
"A co chceš ještě za peníze?" v Albertovi to začíná vařit.
"Pokud vím, tak už druhý měsíc jste ve skluzu." na to opět domácí.
"Co vím já, tak jsme za tebe zaplatili veškerý dluhy z minulosti co jsi měl na tomto bytě."
přiblížil se k domacímu na vzdálenost špendlíkové hlavičky a chystal se mu natáhnout pěstí. Albert mu tykal, protože jsou to přátelé. Alespon do této doby si to myslel. V zápětí zakročí Renata, Albertova žena.
"Přestan Alberte, takhle ne." zabránila nejhoršímu a otočí se k domácímu. "Máme všechny účtenky co jsme za tebe zaplatily. Tohle nám budeš muset vrátit, z toho se nevykroutíš."
Na tváři domácího se objeví povrchní úsmev. "Milá děvenko, dej to k soudu."
Albert ho chytne pod krkem a táhne ho ke dveřím. "Vypadni."
Dveře dětského pokoje sousedící s kuchyní se otevřou. "Kdo to byl mami?"
"To nic miláčku. Běž do pokoje." odpoví Renata.
"Ale já už mám všechny úkoly hotové."
"Máma ti snad něco řekla." řekl Albert zvýšeným hlasem a malá osmiletá Agátka
za sebou zavřela dveře.
Albert si sednul ke stolu. "Postav tam na kafe."
Renata zapnula varnou konvici a z mrazáku vytáhla půllitra merunky. Na stůl položila dva prcky a rozlila. Na chodbě se rozdrnčí zvonek. Renata vykoukne z okna a až k Albimu se donese domácího zvolání. "Tak do pátku."
Okno opět prudce zavře a jde zalít kávu. Oba sedí mlčky u stolu a z vedlejšího pokoje, který obývá Agáta, slyší zvuky počítačových her.
"Co ted budeme dělat?" povídá Renata.
Albert se napije kávy a mlčí. Renata pokračuje. "Máme čtyři dny."
"To se ukázal kamarád." promluví s hořkostí v krku Albert.
"Zažili jsme i horší, vzpomínáš?"
"Já vím, ale nemusí se to přece neustále opakovat." odpoví Albert.
Na chodbě se opět rozdrnčí zvonek. Tentokrát se zvedne Albi a jde přímo k hlavním dveřím. Při otevření s nimi až trhne. Čekal opět domácího, ale zmýlil se. Za dveřmi stál Norbert. Ten jen vyvalí oči. "Co blbneš?" a kouká, jak se z Albertovi tváře pomalu vytrácí rudá barva.
"To jsi ty. Pojd dal."
Norbert se přezuje a bez ostychu vchází do kuchyně. Pohyboval se tam skoro jako doma. "Ahoj Reni, jak se daří?" nemohl si nevšimnout jejího sklesleho výrazu ve tváři.
"Ahoj Norbi. Dáš si s námi kávu?" odpoví.
"Zůstan v klidu sedět. Obsloužím se." Norbert zapne konvici kde byla ještě horká voda,
dá si do hrnku dvě lžíce kávy, lžíci cukru, z komůrky přinese další židli ke stolu.
¨"Přines si sklenku, at nepijeme sami." povídá Albi a rozleje všem třem.
"Řeknete mi co se děje?" ptá se Norbert.
Vedle z pokoje vykoukne malá Agátka. "Ahoj, strejdo Norberte." I přes dlouhé blondaté vlasy, které ji zasahují do obličeje, Norbert vidí jak se Agáta culí.
"Nazdar třeštidlo. Učíš se, nebo mastíš hry?"
"Hraju hry. Učila jsem se angličtinu, ale nejde mi to." a přijde blíž ke stolu.
"Pořád neslyším nic jinýho. Kdy přijde strejda Norbert, aby jsme se učili angličtinu." povídá Renata s úsměvem.
Albert se přidá. "To víš, já ovládám jen ruštinu, Renča němčinu a na tebe zbyla ta angličtina." Norberta tohle od Alberta potěšilo.
"A učila jsi se to, co jsem ti minule napsal?" povídá Norbert Agátě.
"Ne, učila jsem se z knihy. To, co jsi mi napsal používám ve škole jako tahák." a všichni kolem stolu se dají do smíchu.
"Tak ted jdi k sobě a uč se co ti strejda Norbert napsal. At nemusíš ve škole podvádět." povídá Albert.
Za Agátou se zavřely dveře a u stolu bylo v momentě ticho. Albi se otočí k Norbimu."Nechceš si třeba vyslect bundu?"
Renata se hned přidá."A hned mi ji dej, hodím ti ji do pračky."
"Díky Reni, jsi poklad." Norbert poděkuje a sleduje Albertův chmurný výraz ve tváři.
"Máme se vystěhovat." povídá.
Norbert nechápe. "Jak vystěhovat?"
"Normálně vystěhovat. Copak nevíš, co tohle znamená?" Albi si dá dalšího panáka a pokračuje. "Těsně před tím než jsi přišel, tak tady byl domácí a úplně nadrzo nám řekl, že máme čtyři dny na vystěhování."
Norbert v sobě chvíli nenacházel slova, ale pak přece jen promluvil. "A smlouva samozrejme žádná není."
"Ne, smlouva není. Ale vždyt se s Albim znají takovou dobu. Chápeš to, Norberte?" povída Renata.
"To jsem se pěkně spálil." a Albert rozleje další panáky.
Norbert ze sebe dokáže vřknout jen životní zkušenost. "Něco ti povím Reni. Přátelství je nádherná věc, ale jak se do toho vloží peníze, je se vším konec."
"Tak to je vážně hodně hořký." odpoví.
"A co je s tebou?" otočí se Albi k Norbimu.
"Pořád válčím, vždyt víš."
"Práci máš?"
"Na zítřek tam mám jeden šolich. Byl jsem tam i dnes, takze nějaký love jsou. odpoví Norbi.
"Tak pojd dělat se mnou."
Norbert si upije merunky. "Už jsme se o tom bavili minule, Alberte. Potřebuju něco víc. Potřebuju jistotu. Potřebuju vědět, že ten život za něco stojí. A jestliže to bude tak jak do ted, nebudu nikdy spokojenej. Snaž se me pochopit."
"Ale vždyt jo, Norbi." řekne Albert a vybídne všechny, aby si přitukli.
"Jsi stejně zvláštní." povída Renata a dívá se Norbertovi přímo do očí. "Když přijdeš,
dokážeš být naprosto uvolněný. Dokážeš se bavit o všem, ale jen o daným tématu. O sobě neřekneš nic navíc. A přitom o nás už toho tolik víš." a je vidět, že na ni začíná mírně působit alkohol. "Jak dlouho to vlastně takhle táhneš, Norbi?"
Norbert chvíli přemýšlí. "Co já vím, osmý měsíc. Ale ještě na tom nejsem zase tak nejhůř, takže pohoda klídek." Norbert se zapře a vyloudí na své tváři úsměv.
"Jsi stále tak plnej energie."
"Myslíš?" Norbert jen tiše odpoví.
"Dá to hodně zabrat?" ptá se Albert.
"Co máš na mysli?" Norbert přesně ví, co chce Albert vědět, ale i přesto nasadil nechápavý výraz.
"Však víš." odpověděl stroze Albi tak, aby dal Norbertovi jasně najevo, že mu rozumí.
Norbimu roluje mezi prsty zapalovač a vzpomíná na samý začatek. "Především utrpí psychika. Když tohle na člověka přijde ze dne na den, z hodiny na hodinu, tak to je vážně mazec." a oddechne si.
"Co jsi dělal?" ptá se Renata.
"Není tam jiná stanice?" odpoví na tuto otazku a jeho pohled miří k radiu.
"Ohen." povídá Albi.
"Co máš s ohněm?" odpoví Norbi.
"Ty máš ohen."
"Aha, sorry." a podá Albimu zapalovač, který mu před chvílí roloval mezi prsty.
"Ty si nedáš?" a nabídne Norbertovi cigaretu.
"Ne, diky. Zatim to ještě zvládám."
"Jen jsem tě zkoušel." a lišácky se usměje.
Dveře z vedlejšího pokojíku se najednou otevřou a z nich vyjde Agáta. "Strejdo Norberte, já už to umím."
"Ty neznáš hodiny? Už se máš dávno chystat do hajan." kárá ji Albert.
"Ale tati." a snaží se vyloudit trochu víc času.
"Žádné ale tati. Utíkej do koupelny." Albert je neoblomný.
Alkohol z láhve rychle ubývá. Vteřinová ručička na hodinách nemilosrdně posunuje tu malou k jedenácté.
Norbert stojí na zastávce pár minut před šestou. O hodinu později než měl v úmyslu. Opět zaspal. Těžký spánek, to je jeho prokletí.
Do dílny mistra kamenického dorazí Norbert pár minut před devátou. Otevře kovové dveře a hledá Wiedermana, ale vidí před sebou jen dvě cizí postavy. Neřekne ani slovo, udělá pár nesmělých kroků a rozhlíží se, zda ho něke nezahlédne.
"Copak si přejete?" povída ten evidentně starší z dvojice.
"Dobrý den. Hledám pana Wiedermana." a stále se rozhlíží kolem. Vždyt přece říkal, že tady bude.
"Zřejmě hledáte mého otce. Vy budete asi Norbert."
Ten se stačí jen omluvit za pozdní příchod.
"No jo, další komtesa." nedbale prohodí ten druhý tak, aby to Norbert zaslechl.
"Mého otce včera večer odvezla záchranka. Ještě chvíli váhat a odvezl by si ho rovnou pohřebák." prohodí cynicky a Norbimu prolétne hlavou, ze mají podobný smysl pro humor.
"Jinak mi můžeš tykat. Ja jsem Lukáš a tohle je můj syn Zdenek." a představí mu člověka, který ho před malou chvílí nazval komtesou.

—————

Datum: 22.05.2010

Vložil: Milan

Titulek: Zrod

Ve mne se nic nezrodilo,ale verim ze i to bych mel napsat,ne kazdemu se neco zrodi,tak nam nechte taky prostor:)

—————

Datum: 09.02.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: 1mucimuci8

Darek s kapuci heslem na rameni,
dve dvojcata cekajici na rozdeleni.
Jeden par v souctu nizsi cislo ma,
prvni v rade vsak sve misto ma.
Kdyz svatek svuj mezi dvojcaty slavis,
hle pani ma, pak naleznes to,
co pomalu se otvira.

Copak je za dvermi, copak je ukryto,
hledam jednu adresu, hledam jedno voditko.
Adresa je znacna, mas ji primo na ocich,
co rikaji si milenci, kdyz srdce skace radosti...

—————

Datum: 09.02.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Re: 1mucimuci8

Tohle nejsou jen obycejne verse.
Je to hadanka, ktera v sobe skryva tajemstvi
JMENA emailove schranky a jeji HESLO.

...kralovstvi za odpoved...

—————

Datum: 08.02.2010

Vložil: Maikynka619

Titulek: Pro Flo :_)))

Milou opičku Žužu,
tu pohladit si můžu.
Spolu s opičkou Jojo,
s ní hrát si, to jo.

Žužu do klece pouze,
o opice je v zoo nouze.
A tak tedy v tom autě jeli,
oni na to měli,
svá práva dát ji do klece.
Místo, aby chytli hodně lvic,
chytli více než sto opic!

Teď už je to jiná věc,
tamto už je jenom kec.
Sice svoboda v kleci není,
ale má v kleci, kromě jídla, pití a hracích koní,
také dobré kamarády
a spoustu parády.

—————

Datum: 08.02.2010

Vložil: Flowera

Titulek: Re: Pro Flo :_)))

Téééda...Ty jsi tedy také opička...ale milá a mám Tě ráda...děkuji Maiký :-))
Víc nevím co k tomu napsat...je to hezké:-))

—————

Datum: 08.02.2010

Vložil: Maikynka619

Titulek: Re: Re: Pro Flo :_)))

Není zač má milá:))taky tě mám ráda:)

—————

Datum: 07.02.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Svetlo

Prkna seda ve strope nad hlavou v symetrickem rozestupu,
stin svice na nich plapola, hledam obrazce jak na nebi,
kdyz mraky do sebe narazi.
Zvlastni obraz fikce tvoreny s realitou,
to kdyz s hlavou vzhuru o ten hloupy koren zakopnu
a padam do hlubin.
Svice dohasina, jen trochu svetla do hrsti,
pro zitrejsi den, pro trochu te radosti.

—————

Datum: 07.02.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: ...smer...

Kampak touhle cestou, mily pane pocestny?
Jdete si jen tak, se svym domeckem na zadech,
nikym neobtezovan.
Pred sebou kus cesty dzungli,
hluboke udoli, jez nema konce.
Mily pane pocestny, to jen trava povyrostla,
to jen nakladak vytvoril hlubokou stopu.
Kampak touto cestou, mily pane hlemyzdi?

—————

Datum: 29.12.2009

Vložil: Tomisar

Titulek: Brana...

Jsi stastny, mavas, jasas,
bravo pane Fauste.
Dostal jste mne do ulicky,
pojdme spolu hodit rec.
O tom jak nam chutna laska,
jak je sladka Vase krev.
Po pravde se nelze pidit,
je-li hlava bez tela,
mam-li priznat vsechny chyby,
ocistim se od jmena.
Brana k lasce uzavrena,
co to chystas, pane Fauste.
Temna ruka upis drzi,
brko rude k tomu hodi.
Volam tebe Temno, volam tebe za noci,
na dva pary kamenu, otacim s Tvou pomoci.
Nechte si sve rady,
nechte si sve pomoci,
branu k lasce najdu,
tak jak Ostriz utoci.

—————

Datum: 24.12.2009

Vložil: Tomisar

Titulek: Time out II

Prochazim dvermi pod vlci hlavou a jdu uzkou chodbou, kteram se po schodech tahne zprudka dolu. Cela chodba je zahalena do cerne tmy. Snazim se neklopytnout, rukama saham po stenach a drzim se stale toho jedineho voditka, ktere mam.
Tolik svetla najednou. Musim si dat ruce pred oci, abych nebyl uplne oslepen. Daleko vlidnejsi prostredi, ktere napovida, ze by snad odtud mohla byt cesta zpet. Prvni zdani ovsem nekdy az prilis klame, proto se snazim zachovat klid a nepodlehnout radostne euforii. Zaujala mne velka, nadherne zdobena skrin. Na prvni pohled je patrne, ze se do ni dlouho nikdo nepodival. Ledabyle osazena pavucinami, panty zrezivele, byla cela neudrzovana. Ma zvedavost me vede skrz. Zbavuji ten kus nabytku pavucin a snazim se otevrit dvere. Jde to jen velmi tezko, ale nakonec se mi to podari a vzapeti jsem presvedcen, ze by bylo lepsi, kdybych tu skrin nechal navzdy zavrenou. Byla tam divka, velmi mlada, prikovana jako na krizi. Nasel jsem ctvrtou osobu od stolu.
Otacim se zady a chci prchnout. Do cesty mi vstoupi obraz, kde byl v zivotni velikosti vykreslen stary muz s vousy jako snih, sedic v mohutnem kresle a zena, drzice ho ve stoje za ruku. "Ale tu zenu prece znam." vykriknu. "To je ona. Ta, ktera vas svymi tony dokaze povznest i v krecich poslat k zemi." Vtahne mne to dovnitr a ritim se silenou rychlosti krajinou plnou marastu a utrpeni. Zastavim se az u zdi, ktera cela svym tvarem pripominala ocas krokodyla ve stonasobnem zvetseni. Na jeho konci osoba padla na kolena a prosila za odpusteni. Se zajmem sleduji, co se bude dit.
Ta bytost stale prosila, stale vic se z ni vytracelo, jen prach letal kolem s krikem desivym. "Tady nechci byt." napnul jsem hrud, do plic nabral vzduch a vykrikl jsem tuhle vetu.
Stal jsem pred starym muzem a zenou, a hledeli jsme si z prima do oci. Byli presne jako z toho obrazu. Ten muz sedel v mohutnem kresle, ktere spise pripominalo kralovsky trun a vedle nej...Ona.

—————

Datum: 24.12.2009

Vložil: Tomisar

Titulek: Time out

Chladna mistnost ve sklepeni, podlaha ledabyle vyskladana peclive otesanymi kameny,
zdmi prochazi vlhkost a plisen. Nic, co by naznacovalo, ze se zrovna tady bude rozhodovat o polocasu byti a nebyti.
Sedela v rohu mistnosti u klaviru a hrala. Devce se sametove jemnymi prsty, vlasy pripominajici slunecni zari, cela jen lehce odena do prusvitneho zavoje. Tech drevenych spaliku klaviru se jen lehce dotykala. Sedim hned naproti te kouzelne osoby, ktera svoji hudbou ve vas probouzi pocity blaha i ponizeni. Snazim se ji pohlednout do tvare, ale pres jeji dlouhe vlasy se mi to stale nedari. "Kdo je to zac?" Ptam se sam sebe, aniz bych jsi vsimnul, ze mam na sobe jakysi jiny oblek. "Kde jsem ho vzal?" Napada me spousta dalsich otazek, ale najednou se dostavam do kreci, cely se svijim a padam k zemi. To Ona! Hraje s takovym zarmutkem a bolesti, az mi to proudi celym telem. Snazim se pres tu jeji bolest, ktera proudi moji mysli, neco rict. Ale nedovoli mi to, jeji sila je urputna.
Presto se mi podari vykriknout. "Dost uz. Prestan hrat, prosim."
Ta divka nakonec vyslysela moji prosbu a polevila ve sve kreci. Dokazu se narovnat a usadit zpatky do zidle. Jsem opreny o barovy pult a rad bych si neco nalil. Rozhlizim se kolem sebe a hledam nekoho, kdo by mne obslouzil. Jdu velmi pomalym krokem na konec mistnosti, stale nikoho nenachazim. Jen vpravo ode mne nad dvermi je zavesena hlava vlka. Priblizim se k nemu bliz, abych si ho prohledl pozorne. Nic zvlastniho na nem nenachazim. Vracim se zpatky na sve misto, kde jsem prve byl. Marne jsem hledal divku od klaviru, na jejim miste stal kulaty stul a kolem nej na zidlich ctyri dospele osoby, dva pary. Zda se, ze me snad vubec nezaregistrovali. Ani nepohledli mym smerem. Jen tise sedeli a tupe na sebe zirali.
Hlavou mi preletne myslenka, co se tady asi deje. Do jake divne spolecnosti jsem se to dostal. Nabiram odvahu a pomalu se k nim priblizim. Stale sedi nehnute, vubec nereagují. Kazdy jejich pohled je uplne stejny, chladny a kamenny. S jednim malym rozdilem, dva z nich nedychaji, jsou po smrti.
Prudce se otacim zpatky k pultu s nadeji, ze tady, v tomto prokletem miste, dokazu sehnat jen neco malo k piti. Jsem uplne vyprahly a ja nemam nic, cim bych ukojil svoji zizen. Nahle prekvapenim ztuhnu. Jsou jen dva, dva od stolu. Utikam z te chladne mistnosti, kde neni pocit bezpeci a oteviram prvni dvere ktere mi prijdou do rany.
Jsem v dalsi mistnosti, ktera se, jen s mensimi rozdily, o moc nelisi od te predesle.
V kamennych stenach vytesane police, ktere ovsem zeji prazdnotou, na stene prede mnou visi hodiny, ktere ukazuji za pet minut dvanact. V rohu mistnosti mne zaujal praminek svetla, ktery stoupal z podlahy. Cim jdu blize, tim vic citim chlad a uzkost.
Nasel jsem tretiho od stolu. Byl tam pochovan v kaluzi krve.
Po tele mi jde mraz z te hruzy, kterou vidim a musim snaset.
"Proc tohle vsechno?" Ptam se opet sam sebe.
Jdu zpatky do mistnosti ze ktere jsem prisel. U stolu najednou nesedel nikdo, byl jsem tam zcela sam a oci vlka nad dvermi se najednou divne zakalily, jako by mi chtel neco rict.

Pokracovani priste... cas 02:41 ...jdu spat:-)

—————

Datum: 22.12.2009

Vložil: Tomisar

Titulek: Prstynek

Sedeli u stolu a hrali pexeso. Takove to pohadkove. Na jedne karte jezibaba,
na dalsi karte cernokneznik, dracek Mracek. A kdyz jste meli stesti, tak se
na Vas usmal Rakosnicek hned dvakrat. Maly Honzik prohraval a tak se snazil trochu svindlovat.
"Ne, to nesmis. Tak se to nehraje." Kricel na nej Petrik.
Honzik a Petrik byli velci kamaradi. Petrik jen o pul roku starsi, ale oba dva jen mirne presahovali vysku schodistoveho zabradli.
"Ty svindlujes schvalne." opakoval stale Petrik.
"Nesvindluju." Honzik hanebne sklopil oci a dal tise pokracoval. "Kdyz, ty vyhravas skoro porad." Chvili bylo ticho. Mirili na sebe svymi pohledy, ale kazdy ten pohled byl jiny. Ten Honzikuv jakoby rikal, odpust. Petrikovi bylo najednou Honzika lito. "Pojd, budeme si hrat na indiany."
Jakmile tohle Honzik uslysel, v ocich mu zazarila jiskricka toho krasneho detskeho
stesti. "Ja budu kovboj." A zacal hrozne kricet a poskakovat po pokoji, jako ze jede na koni. Bylo to slyset na cely dum. "Pojd, vyberu Ti nejakou indianskou celenku." Nabadal Petra a oba se prohrabavali ve velke bedne, ktera byla plna hracek.
"Bude nam k necemu pozarni auto?" Petr jen zakrouti hlavou. "Ty trumpeto, odkdy indiani a kovbojove meli pozarni auta?" A tak pojizdna hracka s vytahovacim zebrikem skonci zpatky v te velke bedne, tech nejrozmanitejsich hracek.
Honzik se najednou zamysli. "A kdo nam bude delat Nsoci?"
"Prece nase teta." Petrik ji mel moc rad. Teta mela krasne dlouhe cerne vlasy a byla moc hodna. Kazdy vecer sedela v kresle, ktery byl potazen krasnym sametem, pod lampou, ktera svitila jen do jejiho klina. "Ta urcite ne." prohodi Honzik.
V tom se otevrou velke bile dvere a do pokoje vejde Agata. Petrova sestra a s Honzikem nejblizsi spojenec. Psss.....malokdo to vi, ale Honzik je do Agaty moc zamilovany. Vzdycky, kdyz se Agata nediva, tak ji z oci nepousti. Sleduje kazdy jeji pohyb. Ale sotva se otoci k Honzikovi, tak dela, jako by ji videl uplne poprve. Kdyz na nej mluvi, cely se klepe, snad aby se neprozradil.
"Segra, budes nam delat zenu indiana."
"Jasne! Budu velkou indiankou a budu zenou nacelnika." Agatu tohle tak nadchlo, ze bezela ke skrini a popadla tam nove vyzehleny ubrus. Obtocena ubrusem s Velikonocnimi motivy, ktery za ni vlaje, tancuje po pokoji a predvadi jakysi tanec, ktery by se dal, pri trose dobre vule, prirovnat k tanci indianu. V teto pomerne hlasite zabave prijde, pro nase tri ulicniky, necekana navsteva.
"Tak uz toho bylo dost. Delate ramus za patnact namorniku, decka zlobivy." teta je velice trpeliva, ale tentokrat povestny pohar pretekl.
Agata prisla k Honzikovi bliz. "Copak je s tebou?"
Honzik mlcel. Jen se ji dival do oci a snazil se neco rict. Vyklubalo se z nej jen neco, co pripominalo usmev. Byl tak rad v jeji blizkosti a presto chtel odejit.
Je dosti pozde, vsichni uz spi pod perinou, teta umyva nadobi po veceri a chysta snidani na druhy den.

Pokracovani priste...




—————

Datum: 21.12.2009

Vložil: Tomisar

Titulek: Hledani...

Cas ukryt v minulosti, jako sedum divu sveta.
Kdoz se divas dvojmo, ziska jedno tajemstvi.
Modre z nebe davno nemam, jen tech osum hvezd
z tech sesti souhvezdi, osum slunci co stale zari.
Ctyri prsty z peti na prave ruce miri k srdci,
a na ctyri svetove strany slibuji vernost!

—————

Datum: 29.12.2009

Vložil: martinkaaa33

Titulek: Re: Hledani...

...proběhla jsem cílovou páskou... Díky za navigaci :)

—————

Datum: 07.06.2010

Vložil: Tomisar

Titulek: Re: Re: Hledani...

Rádo se stalo...

—————